Pro jedince, kteří se díky rozlehlé (a stále trvající) záplavě potetovaně napatkovaných a emočně drsných kapel pomalu stávají alergičtí na slovíčko „metalcore“, by mohlo letošní album pětice BURNT BY THE SUN znamenat něco jako světlo na konci tunelu, jímž protéká řeka znechucení. Skupina, která si od roku 1999 prošla zajímavou historii (přípomínající italské řešení rodinných problémů), nakonec vyslechla volání svého srdce a instinktu a po šesti letech od vydání druhé řadovky „The Perfect Is The Enemy Of The Good“ obnovila svojí hudební a vždy vysoce funkční chemii.

Hardcorová intenzita a metalová energie, jež jsou synonymem novinkového alba „Heart Of Darkness“, na sebe v podání partičky z New Jersey nesměle nabalují i vlivy dalších žánrů, jako jsou mezi jinými třeba grind. Vždy se tak děje dle hesla „Hrajeme to, co nás baví a napadne, ale vždy to musí být velmi heavy“. Na druhou stranu to není nějak výrazně křečovité, jak by podobná formule mohla naznačovat. Kapela je dostatečně chytrá (nebo chcete-li zkušená) a talentovaná na to, aby produkovala jakýsi nezáživný turbo-sonický monolit. Ve skupině dodávaných plně natlakovaných skladeb jsou všechny svým způsobem nezaměnitelné, jelikož každá nabízí přinejmenším nápadité kytarové výměny („Cardiff Giant“ a „F-Unit“), které jsou podpořeny prací snad nejvytíženějšího bubeníka na světe, mistra Davea Witteho (MUNICIPAL WASTE a BIRDS OF PREY). Dave se přesně drží jednoho ze zakládních pravidel BESIPu, a to: „Není umění jezdit jenom rychle, ale hlavně elegantně pomalu a do toho umět ješte pořádně couvat“. Jeho spolupráce s kytarovým dvojzápřehem je prostě ukázková. Hned první skladba „Inner Station“ je učebnicovým příkladem toho, jak se dá dělat tvrdá muzika, aniž by si díky pár módním trendům zasloužila přívlastek zprofanovaná. Ano, kytary zvláště ke konci písně vyvolávají mírný pocit kalifornských Zabijáků v zádech. Toto srovnání však uvádím zejména pro čtenáře, kteří se se skupinou setkávají poprvé, a to nikoliv jako důkaz nějakého objevu slyšitelného kopírování nebo tolik probíraného vykrádání. Pozor, nic takového se neděje! Úplně to samé se dá říci i o mluveném projevu zpěváka, vyskytujícím se hned v několika písních (například ve finální fázi „A Party To The Unsound Method“), který zase dává připomenout podobně laděné, dlouhodobé choutky Davea Mustainea z letos obzvláště vypečených MEGADETH.

Ptáte se, kde je moshová tutovka? Na pozicích jedna až deset, odpovídám, ale jedna z nich je přece jen o něco více křišťálově chytlavější, než ostatní. Bavím se přesně o polovině desky a skladbě „There Will Be Blood“, což je pecka, kterou celý ansámbl nejdříve neskutečně vygraduje k tomu, aby jí před koncem proložil mírnějším, nicméně neustále hustým kytarovým atmosféričnem. Hned po hurikánu na pátém místě následuje psycho čistka v podobně „Goliath“, kde o sobě konečně pořádně dává vědět i basa. Další hodně interesantní kompozice je hned v závěsu „Rust/Future Primitive”, jež komplexně shrnuje všechny výše uváděné hudební atributy - několik pěkných kytarových motivů, změny temp, ono zpěvo-kazání a navíc i zastřené sbory. Co to slyší ucho mé, jsou v „Beacon“ střízlivé samply? Poslední zářez naopak lehce evokuje rozštěpené brazilské velikány, jejichž název začíná na S. Skladba „The Great America Dream Machine“ podtrhuje textovou filozofii alba. Třicetčtyři minut a dvacet sekund, tolik času je přesně potřeba k tomu, aby nás borci opět upekli na škvarky svým intezivním metalcorovým zářením, které jednoduše nejde zastavit. Jediná možnost je sebezničení, jež je také po letošním turné naplánováno. Tohoto rozhodnutí osobně velmi lituji.

BURNT BY THE SUN i nadále ukazují poctivě zpocenou prdel všem těm machírkům s nagelovanou palicí, tlačícím se do zadku MTV a major labelům.